Nedávno se mě kamarád zeptal, co pro mě znamená čaj? Co si pod ním představuji a jak bych ho popsal, třeba jedním slovem.

Velmi těžká otázka. Za tu dobu, co se zabývám degustacemi, provázím lidi čajovým obřadem a učím je připravovat si dobrý a lahodný nápoj, jsem se několikrát dostal do situace, kdy člověka zajímalo, co mě vede k čaji?

Samozřejmě, že můžu na potkání sypat z rukávu svou historii, manipulovat lidmi a být maximálně příjemný a přesvědčivý. Dostat se do naladění, kdy budu vykládat o svém hrozně těžkém životním příběhu a ukazovat, jak mi víra v jednu rostlinu změnila život.

Je to ale pravda? Může za vše dobré v mém životě slečna Camellia? A naopak, za vše zlé má slabá vůle, nemorální chování a nedostatek disciplíny?

Můžu tvrdit, že ano. Můžu ze sebe udělat až téměř kult osobnosti a svoji práci si tak usnadnit. Všude kam přijdu, ze mě bude vyzařovat božsky nadšený úsměv a všem budu vyprávět, jak je  několik set let stará rostlinka zázračná.

A lidi si budou pamatovat mě.

Spoustu velkých myšlenek, kultur a náboženství povstalo díky určitému typu lidí a jejich osobnostem. Určitě bude v pořádku, když čajová cesta bude propagována jistým typem lidí. Budou vstřícní, usměvavý, smíření s každou překážkou a vždy budou moudře vyčkávat.

Co když ale moje cesta obsahuje odosobnění? 

Co když moje čajová cesta je o čaji a různých formách jeho kultury? 

Co když, nehodnotím, neodsuzuji a připouštím si, že vše je podstatné? 

I to dobré, i zlé?